Květen 2008

M14

27. května 2008 v 8:30

M14

M14 je puška americké armády používaná od Vietnamské války až do současnosti.
Technické parametry
  • Režim střelby: Automatický/poloautomatický
  • Ráže: .7,62 x 51 mm NATO
  • Délka: 1127 mm
  • Kapacita zásobníku: 20 nábojů
  • Hmotnost (prázdná): 4,8kg
Puška M14 byla vyvinuta ve spojených státech v 50. letech jako zbraň ráže NATO 7,62 mm. Zbraň konstrukčně dosti blízce vycházela z osvědčeného válečného modelu M1 Garand. Šlo o pušku velmi přesnou a balisticky výkonnou (vývoj střelivin umožnil, že přes zkrácení nábojnice z 64 na 51mm se výkon vojenských verzí nábojů .30-06 a 7,62x51 NATO nijak drasticky neliší), při plně automatickém režimu střelby (dávkami) však byla vemi těžko ovladatelná. Zavedením možnosti střelby dávkou navíc vzrostla její hmotnost, neboť bylo nutno zesílit konstrukci pro zvětšené namáhání při plně automatické palbě. Přes pečlivě zpracovanou konstrukci, vysokou odolnost a životnost byla M14 ve výzbroji americké armády velmi krátkou dobu, neboť ji během války ve Vietnamu postupně nahradily zbraně typu M16, které jsou v dnešní době (po zbraních systému AK - známých jako "automat Kalašnikov") bezesporu nejrozšířenější na celém světě. Varianta M14 byla zavedena do výzbroje jako odstřelovací puška M21, která se vyznačovala pečlivějším zpracováním hlavně a dalších součástek (zejména spoušťového mechanismu), zvláště tuhou pažbou z vrstveného laminovaného dřeva, přítomností lištové montáže pro optický zaměřovač na pouzdru závěru, a také absencí možnosti střelby dávkou. Varianta označovaná jako M15 měla nahradit lehký kulomet, od základního modelu se odlišovala těžší hlavní s větší tepelnou jímavostí, sklopnou dvojnožkou a vyšší hmotností. Příliš se však neosvědčila ani nerozšířila, pro plnění úkolů lehkého kulometu byla příliš lehká, s nedostatečnou palebnou mohutností, a jako útočná puška zase dost těžká a neohrabaná. V dnešní době jsou zbraně řady M14 používány jako odstřelovací pušky - nejčastěji ve variantě ERBN. Pušky M14 v klasickém provedení, tedy s dřevěným pažbením (a často s povrchovou úpravou kovových částí chromováním nebo niklováním) jsou zbraněmi čestných jednotek

Funkce

Zbraň je v podstatě stejná jako u M1 Garand. Zbraň používá systém uzamčení závěru rotačním závorníkem. Rozdíly oproti M1 Garand jdou změna ráže - z .30-06 na 7,62 x 51 mm NATO. Dalším významným rozdílem byla změna zásobovacího ústrojí. Zbraň oproti Garandu používá schránkové zásobníky. Toto vysoce zvýšilo užitnou hodnotu zbraně.

M1 Garand

27. května 2008 v 8:15 | Vais Tomáš
jadna druhoválečná puštička

M1 Garand

M1 Garand byla první poloautomatickou puškou světa zavedenou v masovém měřítku do výzbroje ozbrojených sil. V roce 1936 ve výzbroji americké armády oficiálně nahradila opakovací pušku Springfield M1903, kterou postupně vytlačila z výzbroje americké pěchoty. Puška byla během druhé světové války používána jako standardní pěchotní puška americké armády a od roku 1941 i Sboru námořní pěchoty Spojených států, kam ale vzhledem k pomalu se rozjíždějící výrobě začala ve větších počtech přicházet až od poloviny roku 1943. Ve výzbroji obou těchto složek vydržely i během korejské války. V roce 1957 byla tato puška nahrazena ve výzbroji puškou M14. To však neznamenalo konec její kariéry, neboť byla ve značných počtech poskytována v rámci americké vojenské pomoci mnohým státům světa. Od roku 1944 se pušky Garand repasovaly a licenčně vyráběly v Itálii. V rukou vojáků Vietnamské republiky se zbraň zúčastnila ještě prvních fází války proti Vietkongu.
//

Vznik

Puška M1 Garand byla vyvinuta konstruktérem Springfieldské státní zbrojovky Johnem C. Garandem během dvacátých a třicátých let. Do výzbroje byla jako United States Rifle, Caliber .30, M1 oficiálně přijata již v roce 1932, ale do řadové služby v americké armádě byla zavedena až v roce 1936. Původní prototypy existovaly v ráži .276 Pedersen, ale z důvodů usnadnění logistiky ozbrojených sil v době vzrůstajícího nebezpečí ozbrojeného konfliktu koncem třicátých let (výroba náboje .30-06 byla zaběhnutá, vojáci i výrobci znali perfektně jeho vlastnosti a ve vojenských skladech existovaly značné zásoby munice této ráže, ve výzbroji se navíc nacházely jiné zbraně komorované pro tento náboj) bylo rozhodnuto sériové kusy vyrábět v tehdy standardní ráži ručních zbraní americké armády .30-06 Springfield. To si vyžádalo i snížení kapacity nábojové schránky z původních deseti na osm nábojů, jinak by nábojová schránka vyčnívala z dolní části pažby.

Popis

M1 Garand je samonabíjecí puška fungující na principu odběru plynů z hlavně, které jsou odváděny plynovým válcem umístěným pod hlavní, a tlačí na píst, zakončený nástavcem, který podává nový náboj do nábojové komory a natahuje bicí mechanismus a uzamyká závorník závěru. Původní varianta, používající k zachycování plynů speciální nástavec (clonu) na ústí hlavně se nazývá "Gas Trap Model" ("lapač plynů"), ale zařízení se velmi obtížně čistilo a navíc docházelo k rychlému vypalování vývrtu při ústí hlavně (jak vědí zkušení střelci, na stavu ústí hlavně naprosto zásadně závisí přesnost střelby). Brzy po zahájení výroby přešla v únoru 1940 produkce na variantu "Gas Port Model" (s odvodem plynů), armádou přijatou už v říjnu 1939, u níž byl odběr plynů zajišťován plynovým kanálkem o průměru 2 mm spojující hlaveň a plynový válec ve vzdálenosti 38 mm před ústím hlavně. Současně byla u této varianty prodloužena hlaveň o dva palce na celkových 24 palců. Mimo prvních 50.000 kusů náleží naprostá většina produkce M1 Garand k variantě "Gas Port", na kterou byla během války přepracována během oprav i řada původních pušek. Náboje jsou podávány z nábojové schránky, doplňované nábojovými rámečky na osm nábojů.

Nabíjení

Nábojový rámeček pušky M1 Nábojový rámeček pušky M1
Nabíjet je možné jen nábojové rámečky a armádní předpisy preferovaly nenabíjet nový rámeček před vystřelením všech nábojů ve schránce, ačkoli i to bylo možné. Není vyloučené ani dobití jednotlivých nábojů do rámečku ve schránce, ačkoliv jde o mimořádně složitou operaci - jedna ruka musí stáhnout závěr dozadu a druhá vtlačit náboje do rámečku. Rámečky se však distribuovaly k jednotkám již naplněné náboji (vojáci je fasovali uložné v jednoduchém plátěném bandalíru, který si mohli přehodit přes rameno nebo upnout kolem pasu) a považovaly se za spotřební materiál - byly tedy na jedno použití a do skladů se nevracely. Horší je, že bez přítomnosti rámečku se puška stává jednorannou zbraní, rámeček je z funkčního hlediska nezbytnou součástí zásobovacího zařízení a nábojová schránka bez něj není k ničemu. Přes uvedené výhrady však samonabíjecí funkce spolu s rámečkovým nabíjením zajišťovala na svou dobu nevídanou rychlost palby (cca. 2 - 2,5x větší než u opakovaček Mauser). Po vystřelení posledního náboje dojde automaticky k vymrštění rámečku ze schránky. Tento zvuk mohl být za některých okolností demaskující, ale někteří vojáci se této nevýhody naučili využívat - zahazovali prázdné nábojové rámečky aby zmátli nepřítele, který si myslel že nabíjí. Celá řada veteránů 2. světové války a bojů v Koreji však tvrdí, že se zmíněným zvukem neměli žádné skutečné obtíže. Není se čemu divit, v rachotu bitvy není často slyšet ani vlastní slovo, natož tenké cinknutí plechového rámečku.

Výkony

Puška byla odolná a kvalitní, vydržela i v náročných podmínkách. Její samonabíjecí funkce podstatně zvyšovala kadenci střelby oproti tehdy běžným opakovačkám a tím i palebnou sílu pěšího družstva, zejména v podmínkách druhé světové války, kdy americká armáda byla jediná, která měla samonabíjecí pušku zavedenu v širokém měřítku. To bylo značnou výhodou, zvláště při absenci lehkého kulometu srovnatelného výkony s německými nebo britskými typy ve výzbroji americké armády, kterou tato skutečnost kompenzovala. Použitý náboj byl i na vojenské poměry mimořádně výkonný a přesný, příslušníci americké armády a námořní pěchoty bojující na tichomořských ostrovech například brzy zjistili, že kmeny palem neposkytují jejich japonským protivníkům žádanou ochranu. Celoplášťová střela o hmotnosti 180 grs (11,65 gramu) měla dostatečnou průbojnost, aby prostřelila průměrně vzrostlý palmový kmen a usmrtila člověka za ním schovaného.

Příslušenství Odstřelovací verze pušky M1 Garand

Odstřelovací verze pušky M1 Garand
M1 Garand mohla používat několik typů bajonetů, jak M1905 určený původně pro pušku M1903, tak nově vyvinutý M1942, oba o délce čepele 40 centimetrů. Na pušku bylo možno nasadit granátometný nástavec M7 pro střelbu puškových granátů, zaměřovanou nasaditelnými mířidly M15, avšak granát z něj byl vymetán vystřelením cvičného ("slepého") náboje, a vzhledem k složitému systému nabíjení (před střelbou bylo nutno vyjmout rámeček a vložit nový s tímto speciálním nábojem) nebyl granátomet M7 příliš populární a pro střelbu puškových granátů byla nadále většinou používána puška M1903. Existovaly celkem tři varianty plynového nástavce pušek Garand - na nejstarší, které neměly v čele nástavce kuželový ventil, nebylo možno granátomet nasadit. Druhá varianta měla plynový přepouštěcí ventil kuželového tvaru, který se otevřel nasazením granátometu na ústí hlavně a po jeho sejmutí se opět uzavřel (zatlačením kuželu) tlakem plynů při následujícím výstřelu. U třetí, nejmodernější varianty byl kužel ventilu odpružený a po sejmutí granátometu se uzavřel okamžitě, tlakem pruřiny umístěné v nástavci. U sniperských variant M1C a M1D bylo možno nasadit teleskopický zaměřovač M84.

Pozdější vývoj

V červnu 1944 byla do výzbroje zavedena odstřelovačská varianta M1C. Italská firma Beretta vyráběla v poválečném období tuto pušku jako Modello 1952 pro náboj 7,62x51mm, později z něj vyvinula vlastní pušku Modello 59, s oddělitelným schránkovým zásobníkem. Prakticky stejnou cestou vznikla ve Spojených státech útočná puška M 14 pro náboj 7,62x51, která z konstrukčního hlediska představuje jen o málo více než přerážovaný Garand s nasazovacím zásobníkem na 20 nábojů, doplněný úsťovým nástavcem (kompenzátorem zdvihu) a plně automatickou funkcí.

Současnost

V současné době je M1 Garand buď sběratelskou - zejména zachované kusy v provedení Gas Trap Model - řídčeji pak loveckou nebo sportovní zbraní. Do dnešní doby je užíván ceremoniální četou USMC.

MAT 49

23. května 2008 v 9:29 | Vais Tomáš
nyní jeden upravený Francouzký Samopal

MAT 49

Komunisté měli ve výzbroji kopii francouzkého samopalu MAT 49. Od francouzkého originálu se lišil prodlouženou hlavní a použitým nábojem 7,62 mm TT. MAT 49 má drátěnou výsuvnou ramenní opěrku, objímku pro zásobník lze v přepravní poloze sklopit dopředu. Na zadní pažbičce je automatická pojistka.
MAT 49*
Náboj..............7,62 mm TT
Délka..............660/404 mm
Délka hlavně..........228 mm
Hmotnost................3,64 kg
Zásobník........................32
Způsob střelby.................D
Kadence...........600 ran/min
* data francouzkého originálu (kromě náboje)

RPD Děgťarev

23. května 2008 v 9:24 | Vais Tomáš
Lehkou podpůrnou zbraň RPD (Ručnoj Pulemjot Děgťareva - Američané si zkratku upravili na Rapid People Destroyer) začal konstruktér V.A.Děgťarev vyvíjet za druhé světové války. Do výroby se RPD dostal až po válce, počátkem šedesátých let ho ve výzbroji Sovětské armády vystřídal RPK, podobná zbraň konstruktéra Kalašnikova. Ve výrobě RPD pokračovali Číňané (Typ 56-1), vyráběl se i Severní Koreji (Typ 62).
RPD
Náboj................ 7,62 x 39 mm
Délka...................... 1035 mm
Délka hlavně............... 531mm
Hmotnost....................... 7,1kg
Zásobník.................... pás 100
Způsob střelby..................... D
Kadence............... 700 ran/min

AK 47

23. května 2008 v 9:14 | Vais Tomáš
Tak....................tentokrát něco z jiného soudku...........................klasické "ÁKáčko"
Avtomat Kalašnikova obrazca 47 (Автомат Калашникова образца 1947 года, do češtiny přeložitelné jako Automat Kalašnikova vzor 1947), známý pod zkratkou AK-47 je nejpoužívanější a jedna z nejznámějších útočkých pušek světa. Další názvy, pod kterými je také známá, jsou např. "Kalašnikov", "Akáčko" apod. Jak již název napovídá byla sestrojena v roce 1947 mladým sovětským konstruktérem Michailem Kalašnikovem. //<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Konstrukce

Při konstrukci se tvůrce inspiroval německou útočnou puškou StG 44 z konce 2. světové války. Puška používá náboj 7,62x39 mm vzor 43 poprvé využitý u samonaíbjecí karabiny Simonov. Zbraň při střelbě využívá tlaku prachových plynů odebíraných z hlavně prostřednictvím plynového kanálku. Je poměrně snadno ovladatelná a velmi odolná. Proto ji lze využít prakticky v jakýchkoli podmínkách. Ovšem značnou nevýhodou je její hmotnost. Při hmotnosti 4,3 kg se nejedná zrovna o tu nejlehčí zbraň.

Historie

  • V roce 1947 je M. T. Kalašnikov pověřen navrhnutím nové zbraně pro Sovětskou armádu.
  • O dva roky později, v roce 1949, je zahájena výroba AK-47.
  • Za další dva roky (tzn. 1951) je po důkladném testování zařazena do výzbroje Sovětské armády a jednotek policie.
  • Později vzniká spousta licencovaných kopií vyráběných v zemích východního bloku. Československý Samopal vz. 58 sice zvnějšku připomíná AK-47, ale jeho vnitřní mechanismus je zcela odlišný.

Technické údaje

Délka hlavně415 mm
Délka zbraně:AK-47870 mm
AK-47 se sklopenou opěrkou651 mm
Hmotnost zbraně:s prázdným zásobníkem4,30 kg
s plným zásobníkem4,88 kgran za s.10

Vyráběné verze

  • AK-47 je standardní verze s pevnou dřevěnou pažbou
  • AKS-47 je stejná jako AK-47 pouze má místo pevné pažby sklopnou ramenní opěrku
  • AKN-47 je modifikovaná AK-47 s přidanou lištou pro upevnění zaměřovače
  • RPK...... kulometná verze.
  • Z AK-47 se později vyvinula také řada AK-74 a její modifikace
  • V mnoha zemích byly také licenčně vyráběny kopie

Současnost

V současnosti je v Ruské armádě a policii zbraň částečně nahrazena nastupkyní AK-74. Přesto je to pořád nejrozšířenější zbraň světa, bohužel i mezi teroristy.

M60

16. května 2008 v 9:22 | Vais Tomáš
No.....................tohle je článek tákající se "prasete" M60.........
Standarní kulomet amerických ozbrojených sil ve výzbroji od roku 1958. Vznikl jako náhrada za kulomet M1919 a M1918 BAR (Browning Automatic Rifle). Je vybaven vyměnitelnou hlavní, hlaveň by se měla měnit po 100 výstřelech. Byl používán na vozidlech (např. M151, M113 atd), upravenou verzí (M60C a M60D) byly vyzbrojeny vrtulníky i letadla

UH-1 Huey

16. května 2008 v 9:08
TADÁÁÁÁÁ další článeček z doby vietnamu...........
UH-1 Jednomotorový (verze UH-1N dvoumotorový) víceúčelový vrtulník klasického uspořádání s dvoulistým nosným a vyrovnávacím rotorem, určený k přepravě osob a materiálu. Oficiální jméno zní Iroquois, ale většinou je známý pod přezdívkou "Huey" (původní označení bylo HU-1)
Pod vojenským označením UH-1 se skývají tři modely:
Bell Model 204 (verze UH-1A, B, C, E, F, L, M a HH-1K)
Bell Model 205 (verze UH-1D, H, V, HH-1H a EH-1H)
Bell Model 212 (verze UH-1N)
UH-1C
Základní technické údaje:
Průměr nos.rotoru............13,4 m
Průměr vyr.rotoru..............2,6 m
Délka s rotorem.............16,15 m
Délka trupu......................11,7 m
Výška celková...................3,8 m
Max.rychlost................235 km/h
Cestovní rychlost..........225 km/h
Dolet..............................615 km
Praktický dostup.............3500 m
Hmotnost:
Prázdná.........................2300 kg
Max.vzletová.................3900 kg
Motor.........................T53-L-11
Výkon motoru...............820 kW
UH-1B Motor T53-L-5 o výkonu 715 kW, pozdější série mají motor T53-L-11 (820 kW). Nákladní
kabina pro sedm osob, tři zraněné nebo 1350 kg nákladu. Verze B byla ve Vietnamu používána také jako gunship. Gunshipy UH-1B nosily různé kombinace výzbroje např: granátomet ráže 40 mm a rakety ráže 70 mm.
UH-1C Motor T53-L-11, oproti UH-1B má širší rotorové listy a změněnou hlavu nosného rotoru. "Huey model Charlie" vznikl jako gunship, tento gunship je známý také jako "Huey Hog" nebo "gunship model Charlie".
UH-1E Verze vycházela z UH-1C a byla určena pro USMC. V kabině bylo místo pro osm osob. Vrtulníky se používaly k přepravě i k palebné podpoře. Dodávka strojů začala v roce 1964, skončila po roce a bylo vyrobeno 192 kusů.
UH-1F Verze pro USAF určená k dopravě raket mezi základnami. Konstrukce vycházela z verze UH-1B, měla však motor T58-GE-3 o výkonu 950 kW redukovaným na 820 kW. Ve Vietnamu je používala jediná jednotka, 20.SOS/14.SOW "Green Hornets". Někdy bývá označován jako UH-1P nebo UH-1F/P.
UH-1H
Základní technické údaje:
Průměr nos.rotoru............14,6 m
Průměr vyr.rotoru..............2,6 m
Délka s rotorem...............17,6 m
Délka trupu......................12,7 m
Výška celková...................4,4 m
Max.rychlost................205 km/h
Cestovní rychlost..........180 km/h
Dolet..............................510 km
Praktický dostup.............3810 m
Hmotnost:
Prázdná.........................2360 kg
Max.vzletová.................4310 kg
Motor.........................T53-L-13
Výkon motoru..............1044 kW
UH-1D Model 205 se od modelu 204 lišil především delším trupem a větší kabinou. Do UH-1D se montoval motor T53-L-11 o výkonu 820 kW. Kabina pro 12 až 14 osob, šest raněných, nebo 1800 kg nákladu. Verze D se také používala jako gunship.
UH-1H Motor T53-L-13 o výkonu 1044 kW. Americké armádě dodáván od roku 1967. Na verzi UH-1H byly přestavovány i UH-1D.

M16A1 Vietnam Version

9. května 2008 v 9:30 | Vais Tomáš
Od konce 19.století se vyráběly pušky výkonným nábojem a jejichž ráže byly nejčastěji mezi 7 - 8 mm. Že je používání takového kalibru v moderní válce zbytečné si poprvé američtí pracovníci ve vojenském výzkumu povšimli v padesátých letech. Při práci na návrhu ochranných vest se dotazovali pěšáků se zkušenostmi z korejské války. Dotazovaní uváděli, že ve většině případů stříleli na cíle které byly blíž než 300 metrů. Průzkum také ukázal, že mnoho zranění a zabití bylo způsobeno nemířenou reflexivní střelbou. Tak se zrodila myšlenka na lehkou automatickou pušku malé ráže - projekt SALVO. Projekt SALVO probíhal v letech 1953 - 1957 a po jeho ukončení požádalo Continental Army Command (CONARD) firmy Winchester a Armalite o zkonstruování nových vysokorychlostních pušek ráže .22. Výsledkem byly pušky .224 Lightweight Military Rifle firmy Winchester, klasická puška s dřevěnou pažbou podobná karabině M1 a AR-15 od Armalite.
M16A1
Náboj............5,56 x 45 mm
Délka......................986 mm
Délka hlavně............508 mm
Hmotnost...................2,9 kg
Zásobník.....................20/30
Způsob střelby................J/D
Kadence.....700-950ran/min
Jedním z požadavků na novou zbraň bylo i to, aby na 500 metrů prostřelila obě strany ocelové přilby nebo pancíř o síle 3 mm. Konstruktér firmy Armalite Eugen Stoner proto požádal firmu Remington Arms Company o zesílení jejich náboje .222 a vznikl tak náboj .223 Remington (5.56 x 45 mm, původně označovaný jako.222 Remington Special). Firma Armalite, divize Fairchild Engine and Airplane Corporation se snažila používat u svých pušek neželezné slitiny a plasty. Stoner při konstrukci AR-15 vycházel ze svého předchozího modelu AR-10. Tělo závěru z hliníkové slitiny navrhl jako sklápěcí, podobně jako tomu je u FN FAL, i některé další konstrukční prvky byly v minulosti viděny u jiných zbraní - uzamykací mechanismus u pušky Johnson M1941, systém zpětného odběru plynů u švédské pušky Ljungman AG42B, hlaveň a pažba v jedné rovině (omezuje zdvih zbraně při výstřelu) u pušky Harvey T-25.
V roce 1958 byla AR-15 hotová a začalo testování. Armádní představitelé asi nebyli z nové pušky nadšeni. Nejspíš byli toho názoru, že voják by měl být vyzbrojen "pořádnou" puškou a ne nějakou plastovou malorážkou. Při testech se ale vyskytly i problémy. Dešťová voda se dostala do hlavně z jedné AR-15 a hlaveň se při střelbě roztrhla. Stoner proto hlaveň zesílil, ale armádní velení nebylo stejně spokojeno a navrhovalo předělat pušku na náboj ráže .258 (6,35 mm). Náčelník štábu generál Taylor navíc doporučil pokračovat ve výrobě pušky M14. Firma Fairchild ztratila s AR-15 trpělivost a aby se jí vrátila aspoň část nákladů které vložila do vývoje, prodala v prosinci 1959 práva firmě Colt's Patent Firearms Manufacturing Company. V roce 1960 byla firma Armalite reorganizována a Eugen Stoner z ní odešel.
Colt měl samozřejmě zájem prodávat AR-15 a proto oslovil i jiné vojenské činitele. V červnu 1960 zakoupil náčelník štábu USAF Curtis LeMay 8 500 AR-15 jako náhradu za karabiny M1 a M2 používané u Air Force Security Police. Další krok, který se Coltu vyplatil byla s spolupráce s ARPA (Advanced Research Project Agency - Agentura pro projekty pokročilého výzkumu, agentura má "na svědomí" také ARPAnet, předchůdce Internetu), agenturou financovanou z peněz ministerstva obrany zodpovědnou za vývoj nových technologií určených pro vojenské použití. Agentura hledala lehkou pušku pro asijské spojence, kteří jsou menších postav a Colt jí dodal 1 000 pušek AR-15. V rámci projektu Agile poslala ARPA v roce 1962 pušky do Jižního Vietnamu. Z jihovýchodní Asie přišlo příznivé hodnocení AR-15, byly zabaveny i dokumenty Vietkongu ve kterých varuje před jednotkami vyzbrojenými "černou puškou". Ministr obrany McNamara měl najednou v ruce dva odlišné názory. ARPA favorizovala AR-15, armáda M14. McNamara nařídil provést testy AR-15, M14 a AK-47, nejlépe ze zkoušek vyšla M14, ale nakonec se ukázalo že byla zvýhodněna. V lednu 1963 nařídil ministr McNamara ukončit výrobu M14 a v listopadu 1963 dostal Colt objednávku na 85 000 XM16E1 pro armádu a 19 000 M16 pro USAF. Rozdíl mezi XM16E1 a M16 je v zařízení které umožňuje ručně dorazit závěr v případě jeho nedovření pro nečistoty apod. Zařízení je umístěno na pouzdře závěru za okénkem pro vyhazování nábojnic. Označení XM znamená že se jedná o experimentální model, E1 je označení pro první experimetální úpravu, když je tato úprava přijata jako standart, písmeno X se odstraní a E1 se změní na A1, XM16E1 byla tedy vlastně M16A1. V červnu 1966 podepsal Colt smoluvu na 840 000 pušek.
Ve Vietnamu ale provázely XM16E1 některé problémy. Stoner konstruoval AR-15 pro náboje plněné střelným prachem označovaným jako IMR (Improved Military Round), který vyhoříval velmi čistě a puška s ním byla velmi spolehlivá. Armáda ale začala používat náboje s výmetnou směsí o jiném složení. V hlavni, komoře i v zařízení pro zpětný odběr plynů se usazoval karbon, který byl příčinou zasekávání zbraně. Puška navíc neměla pochromovanou hlaveň a komoru. Armáda sice vyžadovala aby zbraně pracující v automatickém režimu měly hlaveň a komoru pochromovanou, ale AR-15 měla vyjímku kvůli zlevnění výroby. O pušce se navíc tvrdilo, že nepotřebuje čistit. K odstranění nejvážnějších problémů stačilo vojákům rozdat čištění na zbraně a naučit je s ním zacházet.
Po dalších úpravách byla v únoru 1967 puška přijata jako standartní zbraň a označení bylo změněno na M16A1. Změněno bylo i složení prachové náplně v nábojích .223. M16A1 měla pochromovanou hlaveň a komoru, novou pažbu s prostorem pro uložení čištění, změněn byl i tvar tlumiče ohně (starý tříhrotý tlumič ohně se zachytával o vegetaci apod.) a další úpravy. Jednou drobnou změnou je i vystouplý útvar kolem tlačítka na vyhazování zásobníku (viz. obrázek). Účelem této změny bylo zabránit náhodnému vyhození zásobníku v případě, že se voják puškou o něco opře. M16A1 byly do Vietnamu dopraveny v roce 1968.
Pušky M16 neměli ve výzbroji jen Američané, ale také Jihovietnamci, Jihokorejci nebo Australané. V pozdějším období války (kolem roku 1970) bylo možné vidět i zásobníky na 30 nábojů, jinak se používali zásobníky na 20 nábojů.